Když poslanci ANO u Ústavního soudu neuspěli se svými návrhy, bylo jasno. Soud prý kryje vládu, ohýbá právo a opozice se nemá šanci dovolat spravedlnosti. Alena Schillerová slzela dojetím nad odvahou dvou soudců, kteří se disentním stanoviskem ve věci valorizace důchodů postavili proti verdiktu většiny kolegů, jako by jim snad hrozila deportace do pracovního tábora. Když ovšem Ústavní soud zrušil část zákona zvaného Lex Babiš II, mluvila Alena Schillerová o nezávislosti soudu, vítězství právního státu a o nezpochybnitelném důkazu, že vládní koalice porušila pravidla legislativního procesu. Tak!

A pak přišel verdikt, který umožnil kandidátce SPD, jinak špatně skrývané koalici, účast ve volbách. Kupodivu se neozývaly žádné řeči o spiknutí. Nikdo netvrdil, že soud manipuluje politickou soutěž. Nikdo nemluvil o ústavním puči a nikdo nevolal po odvolání soudců. Najednou byl Ústavní soud zřejmě zase úplně v pořádku a soudci spravedliví a rozvážní mužové.

A teď přišlo další rozhodnutí a Ústavní soud předběžným opatřením nařídil účast prezidenta Petra Pavla na summitu v Ankaře. Proud nenávisti se vylil tentokrát naplno – ústavní soudci byli rázem sluhové opozice, kašpaři, Pávkovy loutky. Filip Turek to dokonce posunul ještě dál, Ústavní soud by podle něj měl být rovnou zrušen. V jeho případě ovšem dá ta hořkost pochopit – tolik se těšil na pomstu, že vláda prezidenta uvězní na Hradě, a najednou bum, Ústavní soud mu takhle šlápl na kuří oko. To muselo hodně bolet!

Ústavní soud je vlastně takovou českou verzí fotbalového rozhodčího. Když pískne penaltu pro vaše mužstvo, je to zkušený profesionál. Když ji pískne proti vám, je slepý, podplacený a už by si nikdy neměl zapískat.

Úplně nejkouzelnější je to u SPD. Kdyby tehdy Ústavní soud nerozhodl tak, jak rozhodl, možná by dnes někteří z jeho nejhlasitějších kritiků neřešili, jak hlasovat v Poslanecké sněmovně, ale jak zaplatit příští splátku hypotéky. Místo v poslanecké restauraci by stáli ve frontě na oběd někde s táckem v bufetu nebo dál natáčeli filmy pro dospělé. Dnes ale pobírají poslanecký plat, požívají všechny výsady svého mandátu, mnozí se vozí ve služebních autech s majáčky a pak svorně v televizi vykřikují, že jsou ústavní soudci k ničemu. Kvalifikačním předpokladem pro účinkování je totiž hlavně silný žaludek.