Ministr hospodářství a vicepremiér ANO, Karel Havlíček, se velikosti úkolů rozhodně nebojí. Přitom ještě před volbami tvrdil, že bude velmi obtížné uplatit dlouhodobě všechny zásadní investice do energetiky a rozvoje všech možných infrastruktur. Dukovany, další Temelín, malé modulární reaktory (SMR), nové dálnice, základní sítě vysokorychlostních tratí. Tehdy v rozhovoru pro Euro mluvil dnešní vicepremiér o dvou bilionech korun, které se někde budou muset sehnat. Už po necelém roce vládnutí se ukazuje, že to bude ještě daleko více. Sám Havlíček například připustil, že pouze výstavba nových bloků v Dukovanech vyjde skoro dvakrát dráž, než se počítalo. Sedm set miliard korun místo 400 miliard, počítá dnes otevřeně ministr Havlíček, přičemž jeho odhady považují odborníci za podhodnocené.

Dukovany budou podle všeho ještě dražší. Pokud se cokoliv na stavbě zpomalí, prodlouží se, a tedy i zvýší náklady na financování půjček na celou stavbu. S vysokými úroky právě dnes počítá ministr Havlíček při dopočtu nákladů na další bloky v Dukovanech.

Výstavba jaderných elektráren se potýká se zpožděními po celém světě, byl by malý zázrak, kdyby Dukovany byly výjimkou a dostavěly se podle plánu v roce 2036. Náklady na slibovanou budoucí „levnou a bezpečnou“ energii se tedy podstatně zvýší, a to ještě nepočítáme náklady na další bloky zahrnuté do smluvní opce v Temelíně a na modulární reaktory, do jejichž vývoje se Česko zapojilo skrze joint venture s firmou Rolls-Royce. I ministr Havlíček ostatně připustil, že pionýrství v oblasti SMR nebude zadarmo a že naše první menší reaktory považované za modulární, tedy sériově vyráběné a na místo dovezené, budou zpočátku spíše dražší. Vývoj nového něco stojí. Česko by mělo těžit z toho, že u tohoto vývoje bude a bude moci nabídnout své produkty ostatním, a peníze se nakonec vrátí. Ale to bude mnohem později, do té doby musíme platit ty zatracené půjčky a úroky.

Sen o jaderném zabezpečení české energetiky se tím sice ještě úplně nerozplynul, ale naráží na zásadní limity stavební, logistické a finanční. Už dnes se mluví o dodatečném zajištění stavby v oblasti kolem Dukovan, na něž budou potřeba další peníze. Obce a kraje je vyčíslily na dvanáct miliard korun, které budou potřeba na každodenní zabezpečení života stavebníků a stavebních firem v regionu. Kolem peněz se už strhla hádka v Senátu, protože ani stát, ani obce a kraje nechtějí být tím, kdo všechno zaplatí.

Vzhledem k rozsahu a obtížnosti všech jaderných operací, které se chystají, by bylo na místě znovu propočítat, jak „levná“ či spíše drahá bude moci být elektřina, z jejíhož prodeje se nakonec budou všechny ty úvěry a úroky z nich splácet. Prodloužení činnosti Dukovan a Temelína byl jistě krok správným směrem, už dnes je ale zřejmé, že podobně prodlouženou životnost je třeba žádat i u budoucích staveb jaderných reaktorů různého typu. Kromě rostoucí ceny a nákladů a zvyšujících se logistických rizik kvůli koncentraci staveb je tu ještě past surovinová. Zajištění dodávek strategického jaderného pohonu elektráren vypadá v dnešním rozháraném, nepevném světě bez stabilní bezpečnostní struktury rizikověji než kdykoliv předtím. Stejně jako dlouhodobě nevyřešená otázka trvalého úložiště logicky stále narůstajícího množství jaderného odpadu. Už vůbec nemluvě o zabezpečení země v době případného válečného konfliktu, který je také reálnější, než se před pár lety zdálo.

V souběhu všech těchto okolností najednou vzniká otázka, zda jaderné oči ministra Havlíčka nebyly přece jenom příliš velké a zda se takový nápor problémů dá vůbec rozumně zvládnout. Při vší úctě k hyperaktivitě ministra a jeho manažerským schopnostem, přece jen se zdá, že je toho už nějak moc. To nejhorší, co se dnes už rýsuje na obzoru, je energetická závislost na jádru, která v této strategii nahradí pomalu končící závislost Česka na pálení uhlí, které se stále stará o třetinu českého výkonu.  Jedna jednostrannost se nahrazuje jednostranností jinou?

Ve všech debatách o energetice se neustále mluví o velké diverzitě zdrojů. Většina odborníků hovoří o efektivním využívání všech možností, které se nabízejí. Česko ale viditelně míří k jaderné závislosti a možná až příliš snadno přehlíží využití obnovitelných zdrojů, v němž jsme, jak opět potvrzují nová čísla, na samotném chvostu Evropské unie. Jde to proti všem doporučením odborníků, kteří právě pestrost energetického portfolia považují za nejlepší ochranu před krizemi budoucnosti.

Je to jako v jiných oborech. Jak už na začátku globálních finančních krizí upozorňoval tehdejší šéf americké centrální banky Alan Greenspan, diverzita portfolia je to nejlepší zajištění proti krizi, jakkoliv to krizi nezabrání. Platí to i v jiných oborech: stačí se podívat na úspěch Škody Auto v rámci Volkswagen Group, kde diverzita výroby slušně vyvažuje konkurenční a nákladový tlak na měnícím se globálním automobilovém trhu. Energetika se bez diverzity také neobejde, už proto, že každý zdroj je pro budoucí energeticky stále náročnější pozdně moderní společnosti dobrý.

Aktuální česká vládní sázka na naddimenzované jádro a současné vytěsňování OZE, často pouze z ideologických důvodů, není ta nejlepší kombinace, která se do budoucna pro Česko rýsuje. Velké oči dělají dobrý a odvážný dojem, stojí ale hodně peněz. Zklamání z nich jsou ale většinou bolestnější než ta, která přináší méně okázalá strategie zdrojové diverzity…